Vážení svatebčané, dámy a pánové,
dovolte mi Vás jménem svým, Míši a Páji, přivítat na dnešní svatbě, a zároveň Vám poděkovat, že jste přišli.
Byl jsem požádán, abych řekl jako svědek ženicha pár úvodních slov. Ale když nad tím tak přemýšlím, možná mi tak velkou důvěru Michal zase dávat neměl, jelikož by mohl litovat toho, co v následujících několika málo minutách o sobě všechno uslyší 🙂
Ať však nechodím dlouho kolem horké kaše. Misi svědka a jeho proslovu, vnímám tak, že by měl říct pár vtipných a peprných zážitků, které společně s ženichem zažili a zpříjemnit tak dnešní výjimečný den. Nebudu lhát, řada ze zážitků by stála za to zamknout do krabice s popisem přísně tajné, ale určitě mi dáte za pravdu, že občas stojí za to bilancovat na hraně toho, co se všechno smí dostat ven a co ne.
Symbolika přátelství mezi muži a ženami je velmi odlišná. Jak jsem vypozoroval, žena si zpravidla získává přízeň té druhé tím, že ji pochválí například hezké šaty, parádní účes nebo krásného nového chlapa. Ve skutečnosti si však žena o té druhé v duchu říká, že šaty jsou levným kýčem, že vypadá jako vyblíčovaná vypelichanina a o novém chlapovi si v duchu říká, že to byla trefa hodně vedle. Jinými slovy, čím víc přetvářky, tím víc přátelství.
Oproti tomu přátelství mezi muži je většinou o mnoho přímočařejší a naopak platí, že čím víc jeden druhého uráží, ve skutečnosti si ho víc váží. Proto, když jsem si rekapituloval, jak mě Michal obvykle čestuje, tak budu citovat:
- Čau opičáku
- Čau potkane
- Nazdar cikáne
- Vypadáš, jak kdyby tě vytáhli z popelnice
- Fuj, to jsem se tě lek
- Ježiš, ty jsi tak vošklivej
- No to je humus
- Nebo označení, které jsem se snažil zmírnit na:
- Smrdíš jako tejden neomytý pánský přirození nebo úplnej vrchol všeho „ty smrduté dámské přirození“
No, a tak když od Michala slýchám tyto urážky, v duchu si chrochtám, protože mi tím vlastně vyjadřuje, jak mě má vlastně rád 🙂
Michal mi byl v řadě směrech inspirací, ale v řadě směrech také trochu odstrašujícím případem. Inspirací v situacích, že i když ho odmítlo tolik žen, nikdy to nevzdal a vždy s hlavou vztyčenou vstal a šel lovit dál. Dále mi byl inspirací tanečními kreacemi, kterými vynikal snad na každé párty anebo blbostmi, co holkám vždycky dokázal nakecat, a ony mu to žraly i s navijákem. To jsem nechápal nejvíc…
Odstrašujícím případem pro mě však bylo Michalovo bydlení ve Vlkově ulici v Praze. Tady se mj. projevila Michalova skromnost, ale i odolnost vůči extrémním podmínkám, protože málo kdo by dokázal žít dlouho v tak nevlídném prostředí a nespáchat u toho sebevraždu. Michalův pokoj jsme přezdívali slůje a snoubil se v ní smrad, temnota, deprese a bordel. Slůje však měla i pozitivní aspekty bydlení, a to, že když jste se rozhodli zůstat déle než 30 minut a čirou náhodou se do pokoje dostalo trochu vzduchu, nebo nedej bože vánku, pak jste si rázem připadali jako v mexické prérii, kde se kutálely v klubíčku namotané uschlé větve s trávou. Bohužel, v případě slůje, to byl namotaný bordel ještě od minulých nájemníků, vlasy, chlupy a další těžce identifikovatelné. Na Michalovi jsem si však cenil jeho vychytralosti a s tím spojeným smyslem pro pořádek – když už totiž šlo do tuhého a rozhodl se přece jen uklidit, na chvíli otevřel dveře, udělal pořádný průvan a nechal ty namotaniny, aby se odvalily sami ven. Což byl důmyslný způsob, jak uklízet efektivně a bez použití jakéhokoliv čistícího prostředku a vrchol toho, jak dát slůji do pucu. Občas si i říkám, že pán bůh věděl, proč mu měl Páju přivést do života až potom, co se přestěhoval na Letňany. Tahle zkušenost totiž bohužel bránila dlouho i mě se přestěhovat nastálo do Prahy, protože jsem měl strach, že je toto standard pražského bydlení a potká i mně. Na druhou stranou, ve slůji se odehrálo takovejch partošek, že na ní dodnes rád vzpomínám 🙂
Zažili jsme toho s Michalem opravdu hodně – nechali jsme znatelnou stopu snad v každém pražském baru, projeli jsme východní pobřežní Ameriky, kde jsme se mále nechali zastřelit, když jsme si mysleli, že asi nikomu nebude vadit, když se jen tak zajedeme podívat bez pozvání do Langley, sídla americké CIA nebo v Žilině jsme se zapsali tak, že jsme začali dělat, že tohle slovenské město vlastně ani neexistuje. Zážitky to byly a jsou super, a pevně věřím, že tím nekončíme.
Někde jsem slyšel, že se v dnešní době muži stávají chlapi až kolem 35. roku života. To bezesporu platí pro mě, a pro x dalších mých společných přátel, kteří tu jsou dnes s námi. Nicméně jsem pyšný a hrdý na to, že Michal se v chlapa proměnil o mnoho dříve, než to stihli mnozí z nás. Jsem moc rád, že právě ve 30 letech mu vstoupila do života Pája, která jsem cítil, že Michalovi změnila život a nasměřovala ho tou správnou cestou. Těší mě, když vnímám, jak spokojený život Michal po boku své ženy žije, i to, jak díky jejímu zázemí profesně roste. Taky si nesmírně vážím našeho přátelství, které je pro mě v mnoha ohledech výjimečné a k dnešku už to bude skoro 15 let, co se známe a není tomu skoro týdne, kdy bychom se neslyšeli. Víc než u kohokoliv jiného platí, že Michal dokáže být oporou a kámošem snad v jakékoliv situaci, což rozhodně není samozřejmostí a díky za to, že můžeme být právě my dva kámoši 🙂
Přeju Vám, Michale a Pájo, především hodně lásky při společné cestě životem, a i když to někdy bude stát za hovno, vzpomeňte si na Vaše společné začátky, které Vám připomenou, proč tohle všechno stojí za to.
Na zdraví Vám i svatebčanům 🙂 A hezky se bavte…